Psík
Příhoda, jenž zde bude popsána se stala jednomu mému známému, který mi ji v restauraci u dobrého moku povyprávěl. Fakt, že již měl něco vypito na věrohodnosti nic nemění. Jedná se o příběh napsaný životem, jako sám život by se vymýšlel jen ztěžka.
Den v ateliéru plynul svým obvyklým tempem. Chvíli hekticky, potom opět klidně, vše záleželo na množství zákazníků toužíchích po své, či jiné fotografii.
Známý zpracovával předchozí zakázku, která se měla téhož dne odeslat na emailovou adresu zákazníka, když si periferně od počítače všimnul postarší dámy nakukující do prostou určenému k fotografování. Další objednaný zákazník měl dorazit až za něco málo přes hodinu a předchozí zakázku stačilo již jen odeslat. Zeptal se paní tedy co by si přála a jak může pomoci. Paní, kolem šedesáti let, měla na sobě černé šaty s kloboukem obřích rozměrů téže barvy. Ve tváři měla posmutnělý výraz a ten donutil známého k milému úsměvu s pomyšlením, že snad ztratila někoho blízkého a potřebuje se optat na nafocení nějakého památného předmětu, či sebe sama, neboť probíhala právě městem vyhlášená akce na obměnu jízdních dokladů a lidé se fotili, jak vzteklí.
Paní nesla v rukou kabelku, ne kabelku ne, byla to černá sportovní taška, tvarem a velikostí připomínající poněkud přerostlou kabelu. Vypadalo to, že je pro dámu poněkud těžká, neboť ji po chvíli něžně položila na zem a promnula si ruku. “Dobrý den.”, pozdravila dáma “Mohu se zeptat, jestli bych si nemohla nechat vyfotografovat svého pejska?” Zeptala se poněkud nesměle. Známý netušil nic a odpovědel. “Samozřejmě, zvířátka fotíme také, ale v sousedním ateliéru, odložte si prosím a počkejte na mne ve vedlejší místnosti.” a rukou ukázal na místo, kde bude fotografování probíhat. Kolegu nemaje, neb marodí doma s rýmičkou (pro nás muže smrtelnou to chorobou), dokončil rychle svou předchozí činnost a počal připravovat propriety na focení.
Rekvizity jako balonek, kačenku a podobné záležitosti pro upoutání pozornosti zvířete, nejevící často o fotografa zájem. Měl i medvídka, nicméně po posledním focení byl bez hlavy, protože doga, kterou majitel chtěl nafotit na výstavu se při pohledu na medvídka rozpomenula na své vlčí předky a započala s lovem. OK, půjde to i bez medvídka, pomyslí si známý. Fotoaparát je v ateliéru, miska s vodou také, jdeme na to.
Po příchodu do ateliéru vypadala paní, že se snad ani není duchem přítomna a jen smutně koukne na mého známého. “Tak kdepak máme toho Vašeho pejska?” ptá se známý, nic netušíce. “Víte,” odpoví dáma, “jedná se o trošku neobvyklé přání na fotografie” začne se ošívat a klopí zrak. “Jaképak?” Ptá se známý, s mírnými rozpaky, tušíce, že někde je zakopaný problém. “Ono mého Kokiho přejelo auto… a já bych strašně moc chtěla mít jeho poslední fotografii.” Známému začíná svítat a jen sklopí zrak na černou sportovní tašku… Neschopen slova začne koktat že snad by to i šlo, ale že nehodlá zvíře aranžovat. Tato vykoktaná věta vykouzlí na tváři dámy úsměv a už se hrne s taškou na místo pro focení.
Známý, pořád trochu otřesený tím, že má fotit zdechlého psa klopýtne, ale odvážně jde za ní. Světla zapnuté a známý povídá: “ale z té tašky si jej vytáhněte laskavě sama.” Paní odpovídá, že jej vytahovat nebude, protože z druhé strany “nevypadá moc fotogenicky”. Jako by mrtvola jakéhokoliv druhu byla někdy fotogenická. Rozepne tašku a na známého vykoukne podlité, vytřeštěné oko, jazyk trčící z tlamy a snad i něco jako nalomený zub. Psík, dříve nejspíš něco jako Shi-tzu, leží na dečce s růžovým motivem, pod hlavou má polštářek a tlapky trčí v nepřirozeném úhlu. “Tak to byl můj Koki..” vzdychne dáma a dodá: “prosila bych jednu pasovku, takovou tu s hlavou, nechci aby byl vidět celý, vemte to z blízka” a vysmrká se do obrovzkého kapesníku.
Známý otřesen odběhne pryč, pro delší ohnisko objektivu, aby se nemusel ke “Kokimu” moc přibližovat. Po nafocení si paní psíka opět zabalí (snad ho za na ouškem podrbe) a poručí si vytisknut fotografie ihned. Problémem jsou další návštěvnící ateliéru, kteří podezřele koukají po tašce a tak kolega paní odvede do kanceláře a ihned zpracovává snímky, doufajíce, že nikdo nenakoukne (kancelář nemá dveře) a neuvidí na počítači rozšklebený výraz chcíplého psíka, kterého nepozorný řidič odeslal do psího nebe, pokud nějaké je.Paní zaplatí a s úsměvem opouští ateliér.
Uff… Jak je vidět, požadavky zákazníků mohou být velice rozmanité a občas vytrhnou fotografa z jeho zavedeného stereotypu a způsobí menší šok 
:-).
Dobré světlo.