Vrkú, vrkú
Vrchní sáhib a jeho blahorodí v naší společnosti vymyslel akci, kdy si fotografové mohou zdarma, či za poplatek vpravdě mizerný vyzkoušet fotografickou techniku, kterou si plánují zakoupit. Akce se těší velké oblibě a týká se i poměrně drahých a luxusních aparátu od firmy Leica. Tyto fotografické přístroje se mimo jiné vyznačují cenou, rovnající se osobnímu automobilu vyšší střední třídy. Majitelé a to i ti, jenž o koupi teprve uvažují, jsou tedy movití gentlemani a ladies. Tak s partou těchto budoucích možných zákazníků jsem se ještě s jedním německým kolegou z oné společnosti vypravil na menší prochajdu s aparáty, aby jsme si dosyta užili fotografování a zodpověděli zvídavé otázky účastníku.
Jedna ze zastávek byla v bájemi a pověstmi opředené Františkánské zahradě ve měste stovek věží – Praze. Fotografování památek, stromků, soch a podobných neživých propriet za pomoci výkladu brzy přestalo mnohé bavit (včetně mne) a začali jsme pokukovat po něčem “živějším”.
Psi žádní, fotogeničtí jedinci také v nedohlednu, pouze houfy japonských turistů a pár lidí spěchajících za svými záležitosmi. Jednině typický představitel zvířectva městského – holub. Většinou jich bývá více, ale dnes žádná babka s drobenkou, nebo houskou, takže hejna nikde a jen ten jeden. Holub byl typický představitel svého druhu odzobaný na odpadcích z MacDonalds, pizzy, párků a podobých odhozených pochutin. Vypasený, jevící nezájem, pohyb minimální.
Začali jsme ještě s jedním účastníkem holubovi nadbíhat a snažili jsme se dostat do pozice vhodné pro cvaknutí opeřence. Světe div se, pták ze sebe vydal nečekanou aktivitu a začal od nás utíkat. Lítat se mu nechělo, ale popoběhnout a nechat nás tudíž v naději na snímek, to by mu šlo. Vzhledem k použitým objektivům jsme se k opeřenci museli přeci jen přiblížit a tak nám nezbylo, než honit holuba po parku. Leč, naše snaha nebyla korunována úspěchem a začali jsme přemýšlet, čím ptáka nalákat.
Z houfu už začaly zaznívat požadavky na přesun, takže čas se krátil. Ale nehodlali jsme se vzdát tak lehce! Ze zamyšlení nás vytrhl vysoký pisklavý lásek malé holčičky jdoucí s maminkou přes park. Holčička držela rohlík v ruce a stěžovala si, že je na ni moc suchý a že to už papat nebude. Mamince se zjevě nechtělo tahat s rohlíkem, tak ukázala na koš a poradila, aby rohlík do koše odhodila. Leč, asi jak spěchala, neuvědomila si, že koš je mnohem vyšší, než její dcerka. Holčička se chvíli snažila dát rohlíkem doslova “koš”, ale pokaždé skončil na zemi. Maminka už mizela za rohem, takže jen vztekle dupla, nechala rohlík na zemi a běžela pryč.
V tu chvíli mne i kolegu fotografa napadlo to samé… Rohlík! Holub! Vrhli jsme se po zbytku potraviny současně a v tu chvíli, jak už jsme ruce natahovali, slyšíme: “mamííí, ti pánové mají asi hlááád…” Otočím se a vidím paní se dvěma jinými dětmi, jak je vede za ruku. Kolega, pán ve zjevě drahých šatech, vypadající elegantně se začal slušně červenat a tvářil se nenápadně ve stylu “já tu nejsem”. Já se z toho už vykroutit nemohl, rohlík jsem držel v ruce, takže jsem odvážně vykročil za holubem a počal drobit.
Pták natočil hlavičku, zavrkal, ale blíž nešel. Hodil jsem na zem větší kus a poodešel. Holoubek milostivě kouknul na drobky a přiblížil se, když zobnul poprvé, věděl jsem, že máme vyhráno. Začali jsme fotit.
Co jsme netušili, bylo, že náš malý incident s rohlíkem nafotili zbylí účastnící kurzu a tak nám pak se smíchem ukazovali, jak jsme se vrhli k odpoadkovému koši pro starý rohlík. Nu co, alespoň že holuba jsme na snímače a paměťové karty zvětšnili. A jak je vidět, pro dobrý snímek udělá pravý fotograf cokoliv :-).
Dobré světlo.
