Zátišia bez slnečníc
Zátiší a abstrakce je dnes ve fotografii neprávem opomíjená na úkor „krásných“ fotografií, barevných a přesaturovaných HDR. Fotografie zátiší, minimalistických detailů a abstrakcí vyžadují vtažení diváka, probouzí jeho představivost, přesto téměř vše zůstává oblastí reálna, surrealismus je přítomen pouze okrajově.
Krása nespočívá jenom v líbivých barvách, ale v geometrických křivkách, jemných tónech a myšlence autora. Do série laděné fotografie vypráví příběh tvarů a odstínů šedi. Název může napovědět, ale konečný dojem závisí na divákovi a jeho obrazotvornosti. Zátiší je především fotografie s duší. Stejné zátiší pojmou dva lidé naprosto rozdílně (nesnaží-li se přímo o prostou kopii již vytvořené fotografie) a existuje mnoho způsobů jak si vytvořit z obyčejných věcí emoce a úvahy vzbuzující fotografii. Na těchto snímcích vidíme jeden z nich. Hra světla a předmětů tak obyčejných, jako je vejce, útržek igelitového pytlíku a drobných dekorací vytváří na papíře stylizované tvary. Matematická dokonalost vejce ostře kontrastuje s náhodností ve tvarech útržku igelitu. Suchý mák nenápadně vstupuje do fotografie a neznatelné pozadí dokresluje celkovou atmosféru, stejně jako u snímků poslední série. Fotografování zátiší může být cesta k sebepoznání a zlepšení dovedností fotografa. Záleží pouze na přístupu.
Martin Dulay
Zátišia bez slnečníc
Fotografovaním sa zaoberám už dlhší čas, ale počas zimy (keďže mám rád teplo a slniečko) som si dával pauzu. Túto zimu som si povedal, že žiadna pauza sa nekoná a vrhol som sa do fotenia zátiší.
Príbeh o bielom vajíčku
Aj keď som zátišia skúšal fotiť už aj v minulosti, predsa sú pre mňa ešte stále neprebádané. Začal som preto brázdiť weby a objavil som zaujímavú fotku od Aenny Biermann – Eier z roku 1930, ktorá sa stala inšpiráciou pre moju sériu s vajíčkami. Najťažšie, okrem prinútenia sa fotiť, bolo zohnať v Prahe biele vajíčka (pokus nahradiť ich bielymi pingpongovými loptičkami nedopadol najlepšie), nakoniec sa to však podarilo vyriešiť (a ešte boli v akcii!). Keď som sa už do toho konečne pustil a mal za sebou prvé zábery, tak som začal „prehrabávať“ byt a … zábava neskutočná.
Čierno-biely svet
Fotiť som začal za éry, keď ešte medzi fotoamatérmi vládla čierno-biela fotografia. Pri prechode na digitál som automaticky začal fotiť farebne a musím sa priznať, že pri farebnej fotografii sa necítim vo svojej koži. Pri svojej tvorbe nezavrhujem nové prístupy či techniky fotenia, ale pri konečnej úprave záberov sa snažím držať klasiky.
Zátišia bez slnečníc
Čo sa týka fotenia zátiší, je pre mňa práve táto výstava prelomová. Doteraz som sa na zátišia díval len akosi okrajovo, až pri príprave tejto výstavy som si uvedomil ten skrytý potenciál v nich. Človek sa pri nich veľmi rýchlo môže vnoriť od „okraja“ do „hĺbky“ a je to len na ňom aké hranice si určí. Viem, že niektoré moje fotky budú na väčšinu z Vás pôsobiť „čudne“ ale dúfam že Vás aspoň trošičku zaujmú.
Ladislav Viszoczky
Táto výstava je venovaná nášmu nedávno zosnulému kamarátovi – fotografovi Štefanovi „Dio“ Diemu.